Na závěr svého seriálu jsem si nechal svůj vlastní názor. Mimo jiné proto, že jsem si ho v průběhu dotvářel.
Ve středu 5. června 2013 proběhla na pardubické radnici panelová diskuze s představiteli všech zastupitelských klubů. Debata byla místy dosti vyhrocená, zejména ze strany některých účastníků v publiku.
Z pléna vystoupil i bývalý primátor Jiří Stříteský (ODS), který se omluvil za to, že za jeho primátorování obvody vůbec vznikly – s tím, že to bylo pod tlakem okolností a koaličních partnerů. A dokumentoval tak, že ODS není v obhajobě obvodů jednotná. Ve svém vystoupení pranýřoval zejména roztříštěnost agendy. (Pardubická ODS k tomu však vydala toto prohlášení).
Kompetence, odpovědnost
O nevyhovujícím rozdělení kompetencí mezi velkou a malými radnicemi dnes snad nepochybuje nikdo. Zastánci obvodů nejčastěji prezentují vizi koncepčně plánující velké radnice, zatímco obvody by měly řešit běžný chod, každodenní záležitosti, operativu.
Jakkoli je tato představa svůdná, je pro mě nepředstavitelné, že by fungovala. Uvedu příklad z mně blízké problematiky cyklistické infrastruktury. Představme si, že město (rozumějme velká radnice) v koncepční rovině schválí, že chce podporovat a rozvíjet cyklistickou dopravu, a proto bude takovými a takovými opatřeními na jednotlivých ulicích zohledňovat cyklistický provoz. A po roce přijde starosta městského obvodu s tím, že jeho voliči, kterým on rozumí lépe, protože jim je blíž, chtějí na té ulici parkovat či chtějí stromořadí…
Dokáže si takový starosta prosadit parkování pro 20 aut namísto bezpečnosti 2000 cyklistů, kteří tudy jezdí denně do centra města? Ať už to dopadne jakkoli, občan nebude vědět, na koho se obrátit a na koho se zlobit. Namísto vzájemné kontroly mezi velkou radnicí a obvody může situace snadno vést k oboustrannému alibismu.
Oproti takovýmto obvodům jsou skutečně lepší místní komise či osadní výbory, které jsou pouze poradními a iniciativními orgány a které nemají žádné rozhodovací kompetence. Rozhodovací pravomoc a s ní i odpovědnost zůstává jednoznačně na centrální radnici, a tedy v konečném důsledku na zastupitelstvu města.
Instituce, osoby a obsazení
Městským obvodům také někteří připisují zásluhu na tom, že byly využity dotační tituly na regeneraci panelových sídlišť či IPRM Dukla a Višňovka. Osobně jsem přesvědčen, že klíč k jejich úspěchu netkví v existenci obvodního aparátu (který ze zákona tvoří zastupitelstvo, rada, starosta a úřad), ale v osobním nasazení několika lidí. Lidí, kteří by svou práci mohli dělal stejně dobře – a dost možná efektivněji – na centrální radnici.
V samosprávě dvojnásob platí: Všechno je o lidech. Dobrou i špatnou práci odvádějí politici i úředníci na velké radnici i na obvodech. A máme vůbec v 90tisícových Pardubicích dostatek lidí, kteří mají skutečně zájem pracovat pro naše město, aby obsadili všechny volené (politické) a nevolené (úřednické) pozice?
Doporučení zástupců zastupitelských klubů
Na konec středeční debaty se všichni panelisté (vyjma Radima Fülleho za KSČM, který musel odejít dříve) vyjádřili, že osobně k referendu půjdou a sdělili i to, jak budou hlasovat.
Představitelé ODS (předseda zastupitelského klubu Petr Klimpl a starosta MO Pardubice III Vítězslav Štěpánek) shodně a nikoli překvapivě deklarovali své ANO městským obvodům. Neméně rozhodné bylo i NE Františka Brendla (Pardubáci) a Jakuba Rychteckého (ČSSD).
Rozpaky u pozornějších pozorovatelů budí postoj primátorky Štěpánky Fraňkové (Sdružení pro Pardubice) a radního Jana Němce (TOP 09), kteří svým NE (sice v souladu se svými koaličními partnery) budou hlasovat proti vlastním návrhům opavského modelu, tedy zachování tzv. venkovských obvodů.
Moje výzva
Já si přeji, abychom jako občané Pardubic prokazovali svůj zájem o naše město. A to jak účastí v nadcházejícím referendu, tak kritickým sledováním dění na radnici a aktivním vstupováním do něj. Budeme-li mít radnici pouze jednu, bude tato naše snaha účelněji vynaložená. A proto půjdu 13. června 2013 k referendu a budu hlasovat NE.