Pavla Udržalová
Chtěla bych se pokusit povyprávět o tom, jak se jezdí na kole v Trondheimu, třetím největším městě Norska, městě obklopeném pohořím, fjordem, městě vzdáleném asi 300 km od polárního kruhu.
Trondheimští jsou cyklisté velice aktivní. Na kole se jezdí na nákup, do práce, na pohovor, na trénink, do školy, do školky v budce na kolečkách za kolem, … Kdo nemá kolo, jako by nežil. Hned po tom, co se norské dítě narodí (samozřejmě s lyžemi na nohou) a sleze sníh, na hlavě se mu objeví kus polystyrenu. Této parády se již nezbaví do konce svého života, vyskytuje-li se poblíž bicyklu.
Musím však uznat, že Norové se jako cyklisté chovají velice neukázněně. Jsou to vikinští vůdci a jezdí nedbajíce předpisů silničního provozu. A proto řídíte-li auto a v protisměru si to šlape cyklista, chce to zachovat klid, vždyť se přece nic nenormálního neděje, ne? Cyklisté, přehlížejíce červené panáčky na semaforu, vesele přejíždějí na protější stranu, kde se řítí po chodníku plném uskakujících chodců. Na přechodu se cyklista ani nerozhlédne, zda náhodou jede auto, a už si to míří do silnice. Ještěže je na každém druhém přechodu retardér, který zpomaluje automobily.
A tak se na kole přes město pohybují různorodá individua, od prťavých dětí, přes teenagery s rozkrokem u kolen, maminky s nákupem, babičky bez zubů, staříky kost a kůže, až po závodníky na silničkách.
Cyklistická infrastruktura
V Trondheimu se nachází několik typů cyklostezek.
Speciálně vyhrazené chodníky pro cyklisty:
Cyklopruhy na silnicích:
Ale i cyklo-pěší stezky:
V historické části města, která je posetá kočičími hlavami, jsou z plochých desek udělané pruhy pro kola.
Největší raritou, na kterou jsou Trondheimští hrdí, je lanovka pro kola. Tento unikát
vede od starobylého mostu k pevnosti. Jak tato vtipná věc funguje, lze zhlédnout zde (zaměř se na 4.minutu): http://www.trondheim.com/film/
Po pravdě řečeno kopců, a to mnohem strmějších, je v okolí nespočetněkrát více, a proto se musí člověku poštěstit vidět na vlastní oči někoho, kdo právě osedlává tento konstruktérský vynález. Samotná jízda na tomto vleku vyžaduje značnou šikovnost a sílu jedné končetiny, a proto pro staré a nemohoucí babičky, pro něž byla lanovka vymyšlena, je nemyslitelná.
Městské kolo
Dorazila sem i novinka, a to městská kola: člověk si na turistických informacích zakoupí kartu, se kterou si může vypůjčit bicykl, přejet půl města, tam ho vrátit do jiného stojanu a jít na vafle s horkou čokoládou.
Za zmínku stojí běžné kolo do města. Musí mít přehazovačku, neb Trondheim je velice kopcovatý, košík na rybu z trhu, sofistikované blatníky, které ochrání oči za průtrže mračen, dobré brzdy a odrazky.
Méně důležité už je sedlo. I to lze spatřit na některých exemplářích ve městě. Stejně člověk stojí do krpálů v pedálech.
Na kole do školy, do práce
Ať je sníh, či déšť, blizard, polární záře, parno, dusno, anebo snad nízký tlak, v každém počasí se jede do školy na kole. Všude okolo školy se povalují stovky bicyklů, starých kostitřasů, dámských elegantních kol či profesionálních drtičů. Stačí jen zamknout zámkem a hned má člověk záruku, že po skončení školy najde své kolo a navíc v pořádku. Jak nepochopitelné pro člověka z české kotliny.
Jízda v zimě
Zima je tu dlouhá, temná a nepříliš přátelská k zabloudivším africkým spoluobčanům. Protože je každému Norčeti, Norce i Norkovi jasné, že bez reflexů není cesty z domu ven, nelze nikoho potkat bez svítících vest, ať jde člověk venčit psa, běhat, nebo jede na kole. Reflexy se vyskytují v různých tvarech, barvách, pomalu i vůních.
K zimní cyklistově výbavě patří i pneumatiky s hřeby. Počasí je tu proměnlivé, a tak jeden den prší jako z konve a druhý den se vše transformuje na kluzké skupenství a mrzne, až praští.
Závěrem snad jedině, že nejlepší obuví na kolo, a vlastně nejlepší obuví vůbec, jsou holinky.