Do Salzburgu jsem se vydal s kamarádkou na výlet stopem, protože toto město není daleko, ani blízko. Nevěděl jsem, co od něj mám čekat, ale příjemně mě překvapilo, jak je cyklistické.
V Salzburgu nás vysadili kousek od sjezdu z dálnice dva Italové z postaršího karavanu. Svítilo nám sluníčko a my jsme se vydali podle cedulí „Zentrum“ na čtyřkilometrový pochod. Navedlo nás to na příjemnou cyklostezku vedoucí mezi rodinnými domky kolem potoka. Lidi na kolech se kolem nás proháněli oběma směry. Někteří vypadali sportovně, ostatní prostě jeli domů nebo do města z praktických důvodů.
Když jsme se dostali k řece Salzach, vykoukl na nás zdálky hrad, který shlíží ze své skály na celý Salzburg. Na obou stranách Salzachu vede cyklistická dálnice, kde se míjejí stovky cyklistů jedoucí za svými cíli. Na rozdíl od normálních dálnic tu je i chvíle na společný úsměv.
Zajímavě řešený byl podjezd pro cyklisty u jednoho z mostů. Protože jeho první pilíř začíná hned u vody, nevejde se sem klasický podjezd po souši. A aby se na kole nemuselo přes frekventovanou silnici, po obou stranách mostu jsou do prvních pilířů přímo nad vodou postaveny mosty pro cyklisty.
Historické centrum je pro auta celé neprůjezdné, proto zde jsou všude stojany obsypány koly. Hemží se to tu velkým množstvím turistů, ale postarší jeptiška na kole, kterou jsme potkali, si cestu mezi nimi stejně najde.
Dost mne zaujalo, že město jednou za půl roku probere stojany ve městě a zbytky kol, které vyřadí, jsou zdarma k rozebrání na magistrátu. Tímto způsobem si lze pořídit celé kolo, nebo části použít aspoň jako náhradní díly.
Jelikož jsme kola neměli a potřebovali jsme se po městě pohybovat na větší vzdálenosti, sedli jsme si do hromadné dopravy. Autobusy a troleje jezdí docela často, ale velké množství zastávek je zdržuje. Na rozdíl od vlaku, kterým se dá ve městě jet na lítačku a vypadá jako aerodynamické metro a jímž jste z jednoho konce města na druhém za několik minut.
Přijeli jsme v pátek odpoledne a po celou dobu výletu bylo hezky, takže jsme žádný nával v autobuse nikdy neměli. Jak to nejen v MHD opravdu běžně vypadá, jsme si vyzkoušeli při odjezdu v pondělí v sedm hodin ráno. Skupinky lidí postávajících na vlakovém nádraží. Přeplněné autobusové nástupiště na hlavním uzlu salzburské hromadné dopravy. Zácpy na větších křižovatkách.
Co v Pardubicích ještě nemáme, ale v Salzburgu a třeba v Praze je už běžnou praxí, jsou zastávky na znamení. Provoz autobusu, především toho, který jede do méně obydlených částí, tento systém značně zrychluje, protože vozidlo nemusí zastavovat na každé zastávce. Pro zkušené Rakušáky, kteří na rozdíl od nás rozuměli hlášení v němčině, to nebyl žádný problém. Naši skromnou výpravu o dvou lidech se slaměným kloboukem a batohy na zádech však mírně znervózňovalo, abychom nepřejeli naši stanici.
Naštěstí jsme vystoupili správně a došli jsme si na benzínku, od které jsme chtěli stopovat. Problém byl, že byla směrem na Salzburg a my chtěli na druhou stranu, ale to už je jiný příběh o plotu, kravičkách, mostu a čekání na Čecha, který nás hodil až skoro domů…
