Jelikož městské peripetie okolo třídy Míru, náměstí Republiky, městských parků nebo nového bypassu hned vedle základní školy všechny trochu vyčerpávají, pojďme si popsat, čím že to upouští páru malá část naší, nejen cyklo, smečky.
Letošní The Slovakia Experiment byl už čtvrtým ročníkem neoficiálního „závodu“ dvoučlenných týmů z Vídně do Bratislavy, převážně vedoucího po cykloturisty oblíbené Dunajské stezce. Letos byl sice v některých ohledech slabší než předchozí ročníky, ale příznivce fixed gear nebo singlespeedů jako obvykle určitě nezklamal.
Účast
Stejně jako minulý rok se celé legrace zúčastnilo okolo 150 lidí z několika zemí. Našli se jedinci z Polska, Německa nebo i Španělska, ale jádro tvořili jezdci z Rakouska, Maďarska, Slovenska, Čech a Moravy. Myslím, že třeba „pan Procházka“ by měl z takové příkladné spolupráce svých národů určitě radost. Největším pozitivem letošního ročníku je bezesporu fakt, že zástupců z tuzemska je pořád víc a víc.
Start
Oproti loňsku se start přesunul od Schönbrunu blíž k Dunaji, a sice rovnou do těsné blízkosti Prateru. To oproti loňskému ročníku znamenalo minimální kontakt s ostatními účastníky silničního provozu (myšleno automobily), a odpadla tak spanilá jízda městem na začátku závodu. Už několik dní předem bylo jasné, že počasí prostě nebude přát velkému „experimentování“, a oproti minulým letům tak nenastala ani třeskutá zima, vydatná sněhová pokrývka nebo rozlitý Dunaj, a letošní ročník tudíž nepřál vyznavačům extrémních zážitků. Protože bylo na leden relativně teplo a dostavil se i očekávaný západní vítr do zad, bylo jasné, že organizátoři přijdou na trase s těžšími úkoly než minule.
Úkoly
První dva úkoly byly připraveny hned v zábavním parku Prater a jeho okolí. Najít 4 písmena (a získat celé jméno Basilia Calafatiho) na samolepkách formátu menším než A6 v prostoru celého zábavního parku v Prateru není žádná legrace, odhalil se tím první handicap některých týmů – vada zraku nejrůznějších forem. Naštěstí naplno zafungovala psychologie davu a jednoduše stačilo vyhledávat větší či menší chuml lidí, který vždy odkazoval na zmíněnou samolepku.
Další úkol se nacházel znovu na ostrově Prater, v blízkosti Lusthausu. Na čí počest bylo postavené obří ruské kolo v Prateru, jsme se ve škole neučili, a protože jsme v týmu neměli k dispozici smartphone, nezbývalo než improvizovat. Díky vyzvídání jsme se však od ostatních závodníků na trase dozvěděli správnou odpověď: císař Franz Josef I.
Úkol číslo tři se měl nacházet po cca třiceti kilometrech usilovného šlapání v restauraci v Orth an der Donau. Věčná škoda, že jsme pozorněji nečetli tabule na rozcestí a zamířili si to nejdřív přímo do Orthu, místo na druhou stranu na břeh Dunaje, kde se nachází údajně vyhlášená, ale v sobotu okolo poledního překvapivě zavřená restaurace. Jak zjistit specialitu v restauraci, která je snad už od léta zavřená a nikde nemá vystavený jakýkoli jídelní lístek? Buď musíte opět použít přítele na Google a najít přesnou odpověď „Karpfenspeck“, nebo improvizovat s externí výzdobou restaurace a zkusit to obecně jako „Fishes“.
Čtvrtý a poslední úkol pak čekal až v Bratislavě na tamním námestie Slobody. Po téměř osmdesáti kilometrech bylo třeba znovu hledat miniaturní samolepku. Podle ní že máme vědět, jak dlouhá je celá Donauradweg? Tipovali jsme sice úplně špatně, údajně to je 2700 km, ale nakonec to bylo vlastně jedno.
Cíl
V cíli, jako každoročně v hospůdce U Vočka, se vzhledem k počasí a protože šlo letos skutečně projet celou trasu přímo bez žádných problémů a záleželo tedy hlavně na fyzičce (2,5–4 hodiny), rozhodli organizátoři, že vítěz a jednotlivé ceny nebudou rozděleny podle pořadí v cíli, ale losováním. Každý tým, který tedy dojel až do cíle a dle odpovědí se aspoň snažil zvládnout všechny 4 úkoly, měl šanci získat nějakou tu odměnu. My jsme však v losování štěstí neměli, přestože pozlacenou cyklohelmu jsme si všichni přáli.
Závěr
Ceny ovšem byly stejně jako vždycky až na posledním místě a opět se ukázalo, že Dunajská cyklostezka je sice využívaná převážně v létě, ale lze ji stejně dobře (ne-li lépe) využít i uprostřed zimy. Příští ročník už snad zase bude víc zimní záležitostí a ne jarní projížďkou po břehu Dunaje.
Epilog
Na úplný závěr si dovolím bezvýznamnou radu. Pokud se někdy ocitnete v Bratislavě na hlavním nádraží s kolem a budete se chtít dostat domů, hoďte si mincí (samozřejmě pouze za předpokladu, že vám po nájezdu místních loudilů nějaká mince zbyla) a doufejte, že padne vámi preferovaná strana. Podobná je totiž pravděpodobnost, s jakou ve vlaku ZSSK (ČD) narazíte na člověka, který nejen že vám odmítne pomoct, ale pokud se budete dožadovat svých práv jako zákazník, zavolá na vás policii.
V některých vlacích totiž po léta funguje systém, kdy je třeba si místo pro kolo předem rezervovat. To překvapivě platí i pro zimní měsíce, přestože počet přepravených kol je v tomto období minimální. Pokud vám tedy na pokladně odmítnou rezervaci prodat s tím, že rezervaci neprodávají a máte si přepravu domluvit až s průvodčím, který vám posléze odmítne kola přepravit, protože nemáte předem koupenou rezervaci, přestože celý vagon a zbytek vlaku zeje prázdnotou, ocitli jste se v realitě slovenských drah, neboli Hlavě XXII. Takže pouze doufejte, že v dalším (toho dne posledním) vlaku nepracuje stejný idiot, jinak si hledejte nocleh, a bratislavské hlavní nádraží by vám nedoporučil asi nikdo…