Před měsícem uspořádala v Praze Nadace Partnerství konferenci Public Spaces – Living Places. Nerada bych přednášky ostatních účastníků, kteří o tématech souvisejících s veřejnými prostory mluvili, nějak snižovala, ale hlavní bod celodenního programu nastal hned na začátku.
Vystoupil zde totiž Jan Gehl. Dánský architekt, urbanista, člověk, jenž se vždy snažil svoji práci zaměřit na zlepšení kvality života ve městě a orientovat na chodce a cyklisty.
Vystudoval Královskou dánskou akademii umění a poté díky grantu mohl zkoumat formy a užívání veřejných prostranství. V rámci tohoto programu také cestoval po světě a pracoval na univerzitách v Kanadě, Německu, Mexiku, Belgii, USA, Austrálii, Norsku a dalších zemích. Založil ateliér Gehl Architects. Vytvořil několik publikací zabývajících se městským prostorem; nejzásadnější jsou knihy Život mezi budovami a Nové městské prostory, které vyšly i v češtině.
Na konferenci prezentoval obecně o prostorech ve městě, ale doplňoval to jasně vysvětlujícími konkrétními příklady. Nejdřív se trochu vrátil do historie, aby mohl například srovnat situaci v Kodani v 60.letech a dnes. Kolem roku 1960 se totiž ve světě všeobecně navyšovaly počty automobilů ve městě, docházelo k jevům jako je zkapacitňování dopravy, stavělo se vertikálně, do výšky, města se rozrůstala a přestala být prostorem pro život. Stala se spíš místem pro přežívání, pro přesun z domova do práce a zpět.
Zástupci měst začali v té době myslet příliš dopravně, na magistrátech vznikaly odbory zabývající se dopravní politikou, prováděly se neustále nějaké výzkumy a studie. Víceméně pro to, aby se měla auta ve městě dobře.
Lidé poněkud pohodlněli a zjednodušovali si život ve městě, často dost absurdně (jezdící schody k fitness-centru), auta se nestala jen komfortním dopravním prostředkem, ale i ukazatelem společenského postavení.
Změnil se způsob výstavby nových městských částí – při navrhování se začala používat perspektiva shora, neboli helicopterview, jak to nazval Gehl. Ten si právě položil otázku, proč se města nenavrhují z pohledu chodce, tedy člověka. Člověka, který bude následně součástí tohoto nového prostoru.
Jan Gehl vyčlenil 5 bodů, které by měly pomoct utvářet veřejný prostor tak, aby byl příjemný pro život. Město by mělo být živé, atraktivní, bezpečné, dlouhodobě fungující (udržitelné) a zdravé. Mělo by ztělesnit přirozený prostor k pohybu, místo k setkávání, fórum, něco jako dobrý večírek, na němž se lidi nenudí, ale baví.
Architekt mluvil také o současném Dánsku, hlavně o Kodani. Ta právě už v šedesátých letech, zahlcená dopravou, přišla na to, že tohle není styl, který by dlouhodobě přinášel lidem potěšení, a pustila se do systematického omezování prostoru pro automobily ve městě.
Gehl promítal na plátně fotografie pěších zón, kavárenských předzahrádek obsypaných lidmi, ale ukazoval také konkrétní opatření pro cyklisty (třeba green waves – při udržování určité rychlosti pohybu jedete přes křižovatky stále na zelenou).
Předvedl i několik nedánských příkladů, jak se tu a tam města po celém světě snaží se svým prostředím něco udělat. Úsilí Kodaňanů, aby se jejich město stalo nejlepším místem pro život, je asi však zatím nepřekonatelné..