Proměna jednoho města

Město Curitiba, vzor územního plánování pro 20. století, leží v jižní části Brazílie. Má naprosto unikátní dopravní systém, který je založen na upřednostňování hromadné dopravy před individuální. Místo aut ale nabízí nesmírně efektivní systém autobusové dopravy, který denně používá 1,3 milionu obyvatel.

Její jedinečnost  nespočívá jen v oblasti přepravy lidí. Mezi ostatními městy vyniká v mnoha rovinách. Například podíl recyklovaného odpadu tvoří 70%, nebo plocha zeleně na jednoho člověka je 14m², což je čtyřnásobek standardu World Health Organization, jak s pochopitelnou pýchou uvádí všechny oficiální materiály města. A ještě jedna lákavá informace na úvod: o úpravu trávníků v rozlehlých parcích Curitiby se stará městský pastýř se stádem 30 obecních ovcí.

A co je na těchto skutečnostech nejpřekvapivější? Že na začátku všech razantních změn, jež z Curitiby udělaly úžasné místo pro život, stál jeden člověk.

Curitiba byla ještě v roce 1940 se svými 125 000 obyvateli na brazilské poměry docela malým městem, za dvacet let se ale jejich počet téměř ztrojnásobil (361 000 ob.). Překotný růst, který potkal celou zemi, měl v mnoha městech stejné následky. Začal se hroutit dopravní systém a znečištění vzduchu se stávalo nesnesitelným. Bylo jasné, že nastal čas plánování budoucnosti. To ovšem ve většině měst mělo podobu zkapacitňování komunikační sítě pro automobilovou dopravu. V Curitibě bylo rozhodnuto zbourat historické budovy podél hlavních dopravních os města, aby poskytly prostor pro rozšíření silnic o nové pruhy a nadjezdy. Proti tomu se postavila řada architektů a urbanistů sdružených kolem místní technické univerzity. Nejvýraznější osobou odporu byl Jaime Lerner.

Po úspěšném boji o historicky cenné budovy byl (tehdy 33letý) Lerner zvolen starostou a začal uskutečňovat svůj plán, jak vytvořit z Curitiby město pohodlné pro pohyb lidí, ne automobilů. První krok tímto směrem byla přeměna jedné z hlavních tříd Rue-De-Quinze na pěší zónu. Byla to jedna z ulic původně určených ke zkapacitnění. Přestavba byla provedena za 72 hodin (a to brzy po Lernerově jmenování – byl to radikální krok, kterým hned na počátku svého funkčního období demonstroval, jakým způsobem pracuje). Zprvu rozzuření majitelé obchodů na Rue-De-Quinze už po několika dnech psali petici za rozšíření pěší zóny. Hrozba přišla ale od dotčených členů místního automobilového klubu, kteří se rozhodli „rekultivovat“ ulici protestním průjezdem ve svých autech. Nový starosta se ale neobrátil s žádostí o pomoc na policii, ale na místní školy. Nechal ulici pokrýt stovkami  papírů, a když rozzlobení řidiči přijeli na místo, našli tam hloučky dětí, které si na papíry kreslily.

Jaime Lerner dál rekultivoval ulice Curitiby po svém. Nejlepší systém autobusové dopravy na světě vznikl z nedostatku financí. V podstatě napodobuje metro, jenom je nesrovnatelně levnější. Dvou-kloubové autobusy s kapacitou 300 pasažérů jezdí ve speciálních pruzích uprostřed komunikace, v intervalu 30-50 vteřin. Zastávky mají podobu prosklených tubusů, vyzdvižených nad terén, aby nastupování a vystupování probíhalo v jedné úrovní a bezbariérově. Tyto autobusy mají přístup do míst, kde auta mají vjezd zakázán, i proto jsou tak oblíbené.

Dalším z cílů Jaimeho Lernera a jeho spolupracovníků bylo vyřešit alarmující situaci s odpadem. Kapacita blízké skládky byla téměř vyčerpána a problém představovaly i uličky místního slumu, zaplněné odpadky.  Druhý z problémů Lerner vyřešil zřízením sběrných míst na okrajích slumu, kde za 2kg odpadu obyvatelé dostanou 0,5kg zeleniny a za biologický odpad jízdenku na hromadnou dopravu. Nedostatečnou kapacitu okolních skládek se rozhodl řešit od příčiny – celkovým zmenšením množství ukládaného odpadu. Proto naučili třídit odpad nejprve děti v mateřské školce. Půl roku trval program, kde se snažili dětem vysvětlit výhody třídění a tento návyk jim vštípit, ty pak tyto zkušenosti předávaly svým rodičům. (Dokážete si představit, jak přesvědčivé je pětileté dítě, kterému někdo půl roku opakoval, že organický odpad se musí třídit…). Tento způsob zvedl v několika letech podíl recyklovaného odpadu ze 4% na 70%.

Způsoby Jaimeho Lernera řešit problémy jsou originální, jednoduché a geniální. Způsob, kterým vedl město, by se dal nazvat diktaturou. Přesto byl zvolen starostou na tři volební období za 20 let (1971-75, 1979-83, 1989-93). Nelze upírat zásluhy mnoha Lernerovým spolupracovníkům, přesto iniciativa i vůle změnit město přišla od něho.

V 80. letech, v dobách, kdy udržitelnost nebylo zrovna nejpoužívanější slovo, byla Curitiba ideálem ekologického města. Dnes má samozřejmě nové problémy. Podíl tříděného odpadu posledních 10 let pomalu klesá, systém autobusové dopravy má nedostatečnou kapacitu a počet aut na obyvatele je nejvyšší v zemi. Územní plán byl v 70. letech tvořen pro město s 360 000 obyvateli a počítal s nárůstem na 500 000. Město má dnes 1,8 milionu obyvatel a čelí stejným problémům jako na začátku své slavné proměny. Nastal čas plánování budoucnosti a Curitiba opět potřebuje novou vizi…